ZvŠ Rudná

Prezentace naší školy v tisku

HOŘELICKÁ ŠKOLA HLÁSÍ … aneb co se u nás událo v druhém pololetí školního roku 2004/2005

     Hurá! A je tu červen! A s ním i poslední týdny školního roku, který uběhl jako voda. Prázdninami už voní kdejaký kout, v lavicích se už nedá vydržet; přesto si na tomto místě nacházíme čas na pravidelnou bilanci. Jinými slovy, co všechno jsme v naší škole za uplynulých pět měsíců zažili. A nejvíce prostoru necháme naší nejoblíbenější akci „Spaní ve škole“.

     Ale hezky popořádku:

po lednovém vysvědčení bylo u někoho více smutku, u jiného více odhodlání a radosti, ale všichni jsme se chtěli v druhém pololetí zlepšit. Motivací k učení pro nás byl i výlet na pražské Výstaviště, kde v březnu byla Matějská pouť, věnovaná jeden den handicapovaným dětem. Vozili jsme se zdarma na většině atrakcí, zazpívali si se Superstar, poznali část Prahy a užili hezky první jarní den.

     Na Velikonoce, byť letos přišly brzy, jsme se poctivě připravovali již od února. Kraslice, pomlázky, beránčí stáda a další dekorace zdobily celou naši školu a vítaly dlouho očekávané jaro.

     V prvním květnovém týdnu se vybraní žáci naší školy účastnili lehkoatletických závodů v Mníšku pod Brdy. Byli velmi úspěšní a dva z nich se nominovali i na krajské závody v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi.

     V tomto měsíci jsme si připomenuli významné dny konce II. Světové války. Navštívili jsme výstavu „Rudná 1938 – 1945“ a shlédli video o průběhu konce války v Rudné.

     Menší děti v tomto měsíci navštívily představení kouzelníka, aby se inspirovaly na blížící se kouzelnické spaní ve škole.

     Tradiční akcí v naší škole bývá též dopravní soutěž BESIPu, ve které se pravidelně umísťujeme na předních místech. Ani letos tomu nebylo jinak. Na kolech jezdíme bravurně a dopravní předpisy prostě musíme znát. To je nutnost.

     A je tu 1. červen. Všechny děti mají svátek a paní učitelky to dobře vědí. A tak s námi jedou do Prahy. Jdeme do divadla, někteří z nás vůbec poprvé. Díváme se na hru se zpěvy „Kominíkovo štěstí“. Když zbývá čas, touláme se františkánskými zahradami a pozorujeme cvrkot velkoměsta. Nedokážeme říci, jestli bychom chtěli mít naši školu právě tady. Ne, ne! Zůstaneme raději v Hořelici.

     O týden později někteří naši žáci vyhrávají dort na Mníšeckém turnaji ve vybíjené.

     Jsme opravdu úspěšní. Už po několikáté. Vítězíme v řadě sportovních disciplin na Sportovních hrách na Lužinách. Umíme skákat do dálky, házet míčkem, běhat štafetu. Medaile, které se nám pak houpají na krku , si v ničem nezadají s těmi Šebrlovými z loňského srpna. I naše olympiáda nás stojí moc sil a vůle.

     A je to tady! Noc z 16. na 17. 6. ! Tyhle dva dny máme ve třídě červeně vybarvené v kalendáři. A u toho poznámku – XI. ročník akce „Spaní ve škole“.

     Některým rodičům je to stále divné a vrtí nad tím hlavou: „Jan je to možné, že ten můj uličník se do té školy tak hrne?“ „To za mě nebývalo! My koukali, jak se ze školy ztratit!“

     Ale ovšem! Dříve se ve  školách nenocovalo a nevymýšlel nikdo tak skvělou zábavu.

Tak bylo to takhle:

Ve čtvrtek jsme si do školy přinesli spací pytle, matrace, pažama, polštáře a hygienické potřeby. Každý měl ale ještě jedno tajné zavazadlo. A co v něm? Masku! Paní učitelky vyhlásily téma pro letošní spaní: „Čarodějnicko-kouzelnicko-strašidelné nocování“. Inu, co vám máme povídat! Každý doma připravil ten nejlepší převlek. Když ve čtvrtek odpoledne skončilo vyučování, převlékli jsme se. Ale nejenom my. Najednou jsme zjistili (někteří s hrůzou, jiní s radostí), že se nám ztratily naše paní učitelky: ale kdeže! Ve sborovně najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, byly: sudička, kouzelnice, čarodějnice a věštkyně Rebelie!

     Po svačině, kterou jsme společnými silami připravili, jsme se vydali ven plnit čarodějnické úkoly. Malovali jsme perníkové došky, vyráběli kouzelnickou hůlku a vymýšleli zaklínadlo. Soutěžili jsme ostošest. A kdo vyhrál? Všichni! Za místní (tvrdou) měnu kouzelníků

a kouzelníčků jsme si pak nakupovali ve školním obchodě. Někdo dal přednost hračkám, jiný balónu, další ozdůbkám.

     A najednou tu byla večeře. A nevíte, proč se nám zdála o tolik chutnější než doma? Diskotéka, tanec, poslech hudby a povídání nám pak vyplnily čas do desáté večerní. To jsme pak šli na tajné místo a za skřeků čarodějnice a mihotavého světýlka jsme se podepsali na pamětní arch. Pravda, někdo rukou ne právě pevnou, jiný jen klikyhákem. „Už už abychom byli zpátky ve škole!“, přáli si někteří v duchu, jiní nahlas. Ale srdnatí nakonec byli všichni – každý překonal strach.

     A co bylo potom? Mytí, sprchování, povídání a pak už nás přemohla únava. Dobrou noc
a sladké sny!

     Druhý den ráno nás čekala bohatá snídaně. Některé maminky a paní učitelky s paní školnicí napekly buchty, koláče a další dobroty. Boule za ušima měl každý z nás. Dopoledne jsme věnovali úklidu po spaní a pak jsme se na sebe dívali na natočené video. To byla legrace.

     Všechno hezké někdy končí. Takže příští školní rok nashledanou.

     Za žáky ZvŠ Rudná napsala učitelka – ježibaba Alena Magulová